pondělí 21. dubna 2014

Veselé velikonoce!

Poslední dny byly ve znamení blížících se velikonoc. Hodně jsme s dětmi pekli, zdobili, vařili, ale také díky nádhernému počasí seli, sázeli, vytvářeli nové a opravovali staré záhony... Prostě práce jako na kostele, a konce nevidět. Jako u každého domu.

Zuzanka letos opět pekla a zdobila perníčky pro koledníky. Stoupla si do kuchyně, vystrčila mne ven, rozpálila troubu a vyvalovala medové voňavé těsto. Zkusili jsme novou kombinaci koření, a perníčky jsou opravdu super. Tedy spíš byly... Použili jsme kombinaci Medového perníku od Kotanyi a Voňavého pečení s vanilkou od Antonína. Perníčky byly krásně medově hnědé, měkoučké, kořením a medem voňavé.



Odpoledne se Zuzinka hned pustila do zdobení. Letos vyzkoušela natírat polevou a domramorovat barvou. Také zkoušela z kapek barvy v polevě vyrábět různé obrazce. A lepit koupené cukrové ozdoby z Růžové cukrárny, naší nejoblíbenější. Ty nalepila hlavně na perníková lízátka pro nejmenší koledníky. Mívají mezi nejmenšími dětmi největší úspěch.


A nakonec děti nazdobily velikonoční stůl. Do čtvercové ošatky narovnaly část perníčků, lízátka a kuřátka napíchaly do aranžovací hmoty zakryté sisalovou "trávou". Ve velkých papírových kraslicích jsou naše pomlázky, které jsme si dali navzájem. Novinkou letos u nás byly svícínky ve tvaru pastelových kovových kyblíčků s prostřihy. Večer nádherně svítí...



Když zrovna něco nepracuji na počítači, nesiji, nepleji, nesázím, nestříhám, nevařím, nepeču, neuklízím, nežehlím a neperu (hahaha), tak frivolitkuji. Vloni zhruba touto dobou jsem psala, že začínám frivolitkovat dečku od Jana Stawasze spolu se skupinou ostatních děvčat z frivolitkové diskuze. Bohužel jsem se k tomu celý rok nedostala. Ale letos mne najednou popadla chuť a touha, vytáhla jsem člunky a rozhodla se, že sice s ročním zpožděním, ale že tu dečku udělám. V původně navrhované barevnosti, tj. zeleno-bílou. Moc mne to baví, a nechápu, proč jsem to tak dlouho odkládala.


V šití se v poslední době hodně věnuji zašívání - dvě vrchované přepravky žalovaly při každém mém průchodu dílničkou. Tož jsem se zdravě naštvala, dílničku přeorganizovala, aby se do něj vešel malý pracovní stůl, na něj jsem postavila overlock, co jsem dostala vloni k narozeninám od maminky a babičky, a během půl dne spravila většinu oblečení. Teď už jen rozdrbané rifle a hlavně - ponožky. Ach jo, není tu nějaký dobrovolník, který by je za mne zašil???

Krásný konec dubna, voňavé jaro, a já se zkusím polepšit...

neděle 23. března 2014

První jarní víkend

Tak začalo i astronomické jaro. První jarní den, jarní kvítka, jarní keře... Kvetou sedmikrásky, ladoňky, zlatice. Chystá se magnolie... Jarní sluníčko, tak laskající tváře i nahé paže.... Rozesmáté děti, prostovlasé, na kole, na kolečkových bruslích, s míčem... Jarní déšť, zavlažující, konejšící vyprahlou zemi... Je to prostě nádhera.

První jarní víkend byl opravdu jarní - v sobotu bylo nádherně, slunečno, jasno, teplo. V neděli naopak pošmourno, pršavo.



Už mi bylo smutno po šicím stroji a látkách. A protože nejdřív povinnost - tak jsem ušila tři bloky na novou klubovou deku.










Šlo mi to sice po tak dlouhé době jako psovi pastva, hodně času mi zabralo povídání s kamarádkami, ale za dopoledne jsem je ušila...












Deka bude podle knihy Lisy Bergene Kouzelný patchwork. Každá členka klubu ušije pár bloků, a za chvíli bude deka hotová...












A jako klíčí další klubová deka, klíčí mi i za okny a na terase ve skleníčku první semínka - rajčátka, slunečnice, skočec, lilek, salát, afrikány, jiřinky...












Jenom paprikám se nechce - musela jsem je vysít ještě jednou. V nejhorším budu muset koupit pár sazenic...












Při pošmourné neděli děti upekly perník - hrnkový, rychlý, jednoduchý. Takový pánský - byl to jediný moučník, který uměl upéct i manžel. Poprvé ho pekl, když jsem se vrátila s Tomíkem z porodnice:-) Připravte si hrnky, pojedeme z kopce... V míse smícháme 2 hrnky polohrubé mouky, 1 hrnek cukru, 1 lžíci kakaa a 1 prášek do perníku (nebo 1 prášek do pečiva a 2 lžičky perníkového koření). Pak přidáme 1 vajíčko, 2 lžíce marmelády (my dáváme takovou, která nám zrovna moc nejede, dneska třeba mirabelková povidla), 1 hrnek mléka a 1/2 hrnku oleje. Vše promícháme a nalijeme do vymazaného a vysypaného pekáčku. Po upečení a částečném vychladnutí můžeme natřít polevou ze zakysané smetany s grankem. Zuzanka navrch ještě udělala čárky čokoládovou polevou a protáhla je naštorc párátkem. Než jsem našla fotoaparát, chybělo víc jak půlka pekáče...



No, a co dělat, když venku prší? Přece hrát hry! Dneska to byl Carcassonne - jako jasně, přiznávám, prohrála jsem. Ale když oni dva mrňousi se proti mně spolčili! Hahaha. Bylo to super. Určitě si musíme zase někdy zahrát (a já musím včas domluvit alianci s některým z protihráčů).





Krásné jaro, ať už slunečné, nebo pršavé, všem!

pondělí 17. března 2014

9/15

Neboli 9 listů z 15 hotovo, 6 zbývá... Ale na pokračování si budu muset počkat, vyšívání jde na nějakou dobu do košíku, musím pohnout s dalšími resty, a jakmile mám vytažené jedno, tak nedám pokoj, dokud to nedodělám.... Obdivuji všechny, kteří umí rotovat. Mně to fakt nejde.

pondělí 10. března 2014

Den pro...




všechny ženy, aneb MDŽ. Ten byl v sobotu. Maminkám a babičkám jsme s dětmi nakoupili jarní kytičky pro radost. Já od dětí dostala ananas:-))) Neptejte se mne, proč zrovna ananas. Asi, že ho miluji. Jeho tvar, vůni, chuť...  A já na oplátku dostala od tchána růži - krásnou. Jednu, ale stojí za to.













Minulý týden měly děti jarní prázdniny, a to opravdu po dlouhých letech jarní. Vždy se mne ptaly, proč se jarním prázdninám říká jarní, když se jezdí lyžovat a je zima, a já nevěděla... Letos se neptaly. Jezdily ve slabých bundičkách na kolečkových bruslích u jedné babičky, protože je tam v polích udělaná nová asfaltová silnice. Jedou tam tři auta za den, a i ta ví, že se tam šmrdolí spousta dětí na bruslích, takže jezdí velmi opatrně. Děti si užívaly dlouhého ježdění bez drncání - u nás je všude zámková dlažba, a cesta je jenom pár set metrů dlouhá. Teď jezdili několik kilometrů. Tom trénoval rychlost, Zuzka zkoušela i na kolečkových bruslích krasobruslit. Tak jako tak si to oba užívali. Babička je navíc vzala i na lední stadion, a dokonce i do akvaparku. Zuzka překonala svůj strach z tobogánů, a bavila celý akvapark svými akrobatickými skoky radosti po každém projetí tobogánu. Byli prý tak utahaní, že pomalu nedošli od vlaku přes vesnici domů:-) U druhé babičky si užívali jenom ledních bruslí, ale zato intenzivně. A Tomík se naučil štípat dříví na štípačce. V neděli se vrátili vyfoukaní, vyježdění, rozesmátí... A dnes se jim vůbec, ale vůbec nechtělo do školy:-)



Teď toho z ručních prací moc nestíhám - venku je třeba udělat jarní práce - vyhrabat trávníky, prořezat stromy a keře, přerýt záhony, vyrobit nové (to jsem zase něco vymyslela, až bude hotové, ukážu), přeházet kompost, vysít semínka, připravit přezimované kytičky... A protože den ještě není úplně jarní, ale správně by měl být ještě polozimní, tak mi rozkvetly vánoční kaktusy a kolopejky. Tahle je přenádherná, jako baletní sukýnky...







Ale přesto se snažím aspoň po chvilkách vyšívat a šít. Aplikace pokračují pomalu, z těch zatím nemám moc co ukázat. Ale na slunečnicích jsem dokončila další list. Takže hotovo sedm z patnácti. Jupí. Mimochodem - ten čirok, či co to je, ten mi tedy dál zabrat...










Tak krásné jarní dny všem!



pondělí 24. února 2014

Deníkové záznamy

Už několik let si píši deník. Ne sice, že bych psala každý den, občas mi tam nějaký ten den, týden, ba i měsíc (občas i skoro celý rok) chybí, ale ráda se podívám, co mne před lety trápilo nebo těšilo, jaké bylo počasí, co jsme dělali. Je zajímavé pozorovat, jak se určité situace v životě neustále vrací, a jak je člověk řeší stále stejným způsobem. Samozřejmě plus mínus autobus.

A tak jsem přišla na to, že před rokem jsem vezla děti 23. února k babičce na jarní prázdniny, byla sněhová kalamita a my uvízli na skoro celé dopoledne na dálnici. A že když jsem se vrátila domů, musela jsem lézt přes plot, protože pro sněhovou závěj nešla otevřít vrátka. Docela jsme se tomu s dětmi zasmáli, protože včera, také 23. února, jsme letos poprvé obědvali venku na terase, na sluníčku, v krátkých rukávech, a bylo nám teplo a fajn. Tolik exkurze do deníčku.

Venku "zuří" jaro - tlačí se kytičky, pukají pupeny, kvetou podběly i krokusy, zelená se tráva, ptáci zpívají od časného rána... A na mne také přišlo jaro. Zachtělo se mi začít také něco nového, co mi poroste pod rukama, co budu opečovávat, přistřihávat, kultivovat, abych to na podzim nebo v zimě sklidila a potěšila se z plodů své práce. Což se mimochodem při práci na zahrádce v mém podání vždy říci nedá...

S BlanchR na diskuzním serveru Dáma jsme se domluvily, že se budeme podporovat a že zkusíme letos vypracovat BOM (Block of the Month) s názvem Garden Gate ze stránek Project House 360. Zatím se chci pustit pouze do aplikovaných bloků. Až budou hotové (a podle toho, kolik jich zvládnu udělat), tak se rozhodnu, zda budou polštářky, nebo zda ušiji i celou deku tak, jak byla navržena, nebo úplně jinak. Znám se. Obvykle si navymýšlím, a pak realizace vázne.... Tak dnes jsem začala s přípravou, aby mne hned zaskočila drobnost puntíků... Ale zase budu moci sdělat své oblíbené zbytečky, že. Takže nestěžovat, a pustit se do práce. Aplikovat chci ručně, bude to super relax ven na terasu. BlanchR chce aplikovat na stroji.


A pod rukama mi rostou i slunečnice - tyhle mi nesežerou žádní slimáci, jak se tomu běžně stává u nás na zahrádce. Hotových šest listů z patnácti. Jupí. Nebo taky dvě řady z pěti.


Tak krásné jaro!




pondělí 17. února 2014

Kuchyňské momentky

A je za námi další týden... Z ručních prací jsem toho tentokrát moc nestihla - spíš skoro nic. Jenom upaličkovat dvě srdíčka pro Zuzanku, ani je ještě nemá pověšené v pokojíku. Ve vyšívání téměř žádný postup, není moc co fotit.

V sobotu jsem byla na společném šití za děvčaty ze Semil a okolí. Jejich parta je strašně moc fajn, přijaly mne mezi sebe, doslova adoptovaly, a já v jejich přítomnosti vždy moc pookřeji a získám chuť do dalšího šití. Ukazovaly spoustu hotových výrobků - skoro všechny bych si moc chtěla také ušít. Jen kde brát čas, a nekrást, že? Já tam téměř došila jednoho hodně starého kostlivce - jarní mystery ubrus od jedné šikulky z Dámy - elfi. Doufám, že příští týden ho dokončím.





Dnes jsem měla připravený příspěvek o kráse starých věcí - v mém podání hlavně výšivek a krajek - ubrusů, zástěr, polštářů. Ale hodně podobný příspěvek dnes publikovala Carolina Mia, tak si ho schovám na někdy jindy. Místo toho přidám pár fotografií místa, kde nejčastěji kouzlím - vařím, peču, dusím, smažím, z míchání mám sílu v paži... Znáte tu dětskou říkanku? Ano, je to naše kuchyňka. Je malá, ale naše. Celou jsem si jí kdysi navrhovala sama. Ne vše sice vyšlo přesně podle představ - dlažba měla být světlejší, dřevo také, ale co už - před patnácti lety takový výběr jako dnes nebyl. I tak jsem na ní pyšná a moc dobře se nám v ní vaří.








Miluji vůni čerstvě připravované kávy. Káva mi nikdy nechutnala, vadila mi její trpkost a bylo mi po ní špatně od žaludku. Pak jsem jednou okusila preso, a byla jsem ztracená. Jsou dny, kdy si udělám malé presíčko do mrňavých šálečků - tak silné a husté, se spoustou pěny. Pomaličku upíjím a vychutnávám každý maličký doušek. Jindy mi dělají kávu děti - trochu s kávovaru, a dolijí horkou vodou z konvice (no, někdy to prostě všechno proženou kávovarem, pravda, ale zase - přinesou mi jí pod nos až do křesla, tak se na ně nezlobím - však až samy zjistí, jaká káva dobrota je, budou se k ní chovat méně macešsky), přidám špetičku mléka - a je to takové to odpolední pití, nejlépe do křesla nebo na terasu, k tomu domácí koláč nebo dortík... Mám doma i rozpustnou kávu, ale to je takové běžné pití - šupšup vyrobit, šupšup vypít, žádný extra dojem... Ale když se spěchá, je to dobré. Kdysi jsem si kávu i mlela před každou přípravou, mám ruční mlýnky, ale dnes už si nechávám kávu umlít. Času je méně. Ale jednou se třeba k mletí kávy vrátím.

Všichni milujeme luštěniny. Děti samy na zahradě pěstují fazole - velké barevné, i malé bílé. Zelený hrášek už došel, ten žlutý, půlený, je kupovaný. Letos by chtěly vypěstovat i trošku čočky - to jsem zvědavá, jak jim to půjde.  Luštěniny jsou navíc nádherně dekorativní - nepřijde vám?




Samozřejmě všude vidíte konvičky - mám jich celou řadu - velké na čaj, malé na kávu, maličké na čaj či kávu pro jednoho-dva lidi, obrovské na rodinný čaj, porcelánové, skleněné, z keramiky, strojové i ručně dělané... A z každé chutná čaj, káva nebo kakao jinak, to mi věřte:-)








Kuchyně je průchozí - jsou v ní dvoje dveře - jedny do chodby, druhé do spíže. Když jsme vymýšleli, jak postavit dům, hodně architektů se divilo, že chceme mít spíž, a když už jí chceme mít, proč jí musíme mít u kuchyně. Nechápali, že nechci běhat přes půl baráku pro mrkev apod. Je vidět, jak celá řada dnešních architektů vyrostla v panelácích, kde o existenci, a hlavně funkci spíže, nemají ani ponětí. Já, která vyrostla na vesnici ve starém rodinném domku, si dům bez spíže navazující přímo na kuchyni neumím vůbec představit.










A tady jsou má poslední přání, která se týkala kuchyně - strašně moc jsem si přála bílý dřez - moc jsem tenkrát chtěla takový ten "anglický", velký, dnes celkem běžně k dostání, před patnácti lety na mne koukali všude jak na exota a nutili mi dřez nerezový, což byl tenkrát hit číslo jedna. Prosadila jsem si alespoň tento ze speciálního plastu, předchůdce granitových dřezů. Je super - i když má nejednu životní rýhu, jsou stále krásně bílé a neoprýskané. Pouze se mu rozbila baterie. Přemýšlím, zda objednat bílý konec baterie, nebo vyměnit baterii za klasiku stříbrnou. Zatím mám takovéhohle hybrida...


Dalším přáním bylo, abych měla dřez před oknem. Sice to znamená, že okno neotevřu dokořán, protože mu tam překáží ta baterie, ale na ventilačku ho otevřu, a kolikrát člověk potřebuje otevřít okno dokořán? Jsem v domečku, v přízemí, tak snadno okno zvenku umyji ze zahrádky. Ráno, když vařím čaj, pozoruji červánky a to, jak se pomalu rozsvěcuje celé nebe a svět se probouzí. Sleduji keře - v zimě holé, plné ptáčků, na jaře v plném květu, v létě zelené a šumící, na podzim barvami hýřící... Řeknu vám, splnění tohoto snu jsem nikdy nelitovala.


A posledním přáním byla dřevěná deska, ošetřovaná pouze včelím voskem. Je nádherná. Sametová na dotek, voňavá po dřevu a medu. Ráda jí hladím. Jsou na ní za ty roky šrámy, ale jsou jako vrásky na stárnoucí milované tváři. Jednou za rok jí dopřeji "lifting" - desku znovu napustím včelím voskem, vyleštím hadříkem, řada vrásek se zacelí, některé zmizí docela... Největší jizvy můžu vybrousit a po opětovném napuštění voskem nikdo nepozná, že jí tam někdo ublížil. Kéž by to tak šlo i s lidskou kůží a srdcem!






neděle 9. února 2014

Nedělní bilancování

Je za námi další týden, tentokrát již měl celý ve znaku dvojku. Únor bílý, pole sílí. No nevím, letos budou asi hoodně slabá. Snad nepřijde hladomor... Včera u nás bylo regulérní jaro - sluníčko, teplíčko, ptáčci zpívali, země voněla, po sněhu ani památky. Škoda, že jsme byli na cestách. Dnes už tak pěkně nebylo, ale teplo bylo pořád.

Už více než týden sotva pajdám po úrazu nohy. Klasické věty o nešikovném mase mne moc netěší - kdyby aspoň bylo venku počasí na sandálky, to by si nožka hověla, ale v kozačkách nebo botaskách úpím a pajdám, co to jde. Ale lepší se to, takže se vrací i chuť k tvoření - pomalu, ale jistě. A také zbývá víc času, protože se propajdávám k původní rychlosti a obratnosti při údržbě domácnosti. Jeden by nevěřil, ke všemu je třeba jeden palec na noze:-)) Přesto jsem některé večery trávila takto:
Tento víkend jsem pokořila pátý list předlohy slunečnic z patnácti. Jupí! Budu mít dnes večer oslavu (tj. naliji si sklínku bílého vína), a slavnostně zapíchnu list šestý a zahájím druhou třetinu obrazu. Děkuji za potlesk a gratulace:-)))



Jinak nic moc nepřibylo - tedy mám hotové třetí srdíčko a rozpracovaná srdíčka pro Zuzinku, ale to ani není k focení. A spravené sedáky do auta. Bohužel jsou po tolika letech už nepublikovatelné. Uvažovala jsem, že ušiji nové potahy, ale Tom už ze sedáku vyrostl, Zuzinka při svých více než 150 centimetrech už také jen čeká, až pár kilo přibere, aby z něj mohla vystoupit, tož to asi ani nemá smysl s tím cokoliv dělat.

V týdnu jsme nic nepekli, ale vyráběli jsem domácí jogurty. Milujeme jogurty, všichni tři. A vzhledem k naší obrovské spotřebě a při současných cenách jogurtů jsem začala jogurty dělat doma. Je to tááák jednoduché. Nejdřív jsem měla (a pořád mám) jogurtovač. Ale to bylo moc pomalé. Vyrobí se v něm pouze sedm sklínek. Dělám jogurty najednou ze čtyř litrů mléka - když už, tak už, že. Děti si připraví do skleniček příchutě, které mají rády - kakao, marmelády, bílou kávu. Já pak naliji naočkované mléko, na noc strčím do nahřáté trouby a ráno vyndám přes třicet sklínek hotových jogurtů.... A mám na týden-dva pokoj. 



A když už je to jaro, tak si ho vytváříme i doma - kamarádka mne prosila o pár fotografií našeho bydlení, tak toto je naše jídelna - jeden stůl, čtyři židle, obvykle jeden ubrus a pár nezbytných maličkostí...



Záda mi při jídle hřejí kachlová kamna - miluji ty ručně dělané kachle,  úžasnou práci šikovných rukou jak těch, kteří kachle vyráběli, tak i těch, kteří kamna stavěli. Jsou úžasná, úžasná, úžasná. Ráno zatopím, a celý den sálají nádherné teplo.



Krásný a klidný nedělní večer všem! Ať vás také hřejí plamínky svíček, lásky, přátelství a provoní vám celý život!